Jdi na obsah Jdi na menu
 


JAROMÍR PTÁK RŮŽEK

7. 4. 2015

branisovice-14.3.2015---18-.jpg

   Jaromír Růžek   /22. 1. 1951/

 

 

...Mám pyžamový den a pomaličku budu umazávat svoje resty, jako třeba učit se texty. Učit se mi nechce a tak přednost dostanou písmenka.V podstatě jsem měl odpovídat Jáji na rvačky na zábavách, počtu návštěvníků, ale vezmu to trochu šířeji a vlastně se tak poprvé představím.
S brnkáním na kytaru a zpíváním jsem začal na základce, u táboráků na chatě a první "řízené" textování a skládání písniček začalo s Ivanem Huvarem / dnes významný gynekolog, dlouhodobý kytarista, skvělý textař a zpěvák Folk Teamu /.
V roce 1966 jsem odjel do Prahy, kde jsem chodil vždy 5 měsícú do školy a zbytek roku jsem byl v Brně. Naše škola, tehdy jediná v republice, měla žáky od Aše do Košic. Do stejné třídy se mnou chodila i dívka z Přerova, Pavla. Na začátku roku 1971, poslední rok našeho nádherného života v Praze, jsme měli rozlučku se spolužáky, našim třídním kantorem coby svobodní Musiolová a Růžek. Rozlučka byla bouřlivá a Pavla, již čekající miminko, mi prý řekla, co mám druhý den odvést do Brna. Já vlastně ani nevím jestli mi toto všechno fakt řekla, v každém případě, ještě v mátohách jsem sedl na první vlak do Brna a nevěs tu i s dary nechal v Praze. Pavlinka říkala, že to bylo tak překvapující, že ani nevěděla zda se svatba vůbec koná. Teď mně napadlo, že vlastně nezapomínám úměrně s věkem, ale byla to zřejmě vrozená důležitá vlastnost mé hlavy, která když byla plná tak upustila a nehleděla co.
Rok 1971 byl pro mě velmi významný. V březnu svatba, v květnu maturita, v srpnu narození našeho Martinka a v září odchod na vojnu. Těch událostí v jednom roce bylo tolik, že jsem si musel jít na dva roky odfrknout do přerovských kasáren na letiště. Bohužel jsem šel špatným směrem. Přestože někdo jiný by řekl, že jsem měl vojnu přímo luxusní, zduše jsem ji nenáviděl.
V roce 1973 jsem byl na podzim propuštěn a v zápětí jsem se zúčastnil v Hrušovanech u Brna konkurzu na post zpěváka v tanečním orchestru / opravdu vynikajících kvalit/ Mirka Glöcknera. Mirek zvaný Sexa, hodný této přezdívky, hrál v hospodách šachy před vystoupením se zavázanýma očima a proti celému osazenstvu. Upozorňuji, že hospody neměly šanci. Teď mě napadá, proč neměl přezdívku šachysta, ale sexysta...... zřejmě měl v sexu ještě větší úspěchy než ve společenské hře. Mirek měřil 165 cm a vážil 49 kg. Pak prý velikost rozhoduje, prdlajs - přístup mladí muži je rozhodující! U Mirka jsem poznal Knoflu, svého význa mného souputníka. V tomto orchestru se mi dostalo přezdívky Pták, protože u vlastní pomalé písničky Ptačí muž, jsem pravidelně padal z jeviště. Měl jsem zřejmě na svoji váhu malá křídla.
Všimněte si, prosím, že Hrušovany a Klondajk mi byly zřejmě souzeny. V bouřlivých sedmdesátých letech se Pavlinka i s Martinkem konečně přestěhovali do Brna a myslím, že to byl nejvyšší čas, protože Hrušovany se nedaly přežít. Tady se pomaloučku dostávám k Jáji a bitkám na sále. Když se Pavlinka zabydlela, pozval jsem ji na ples se skvělým tanečním orchestrem a do vlídného prostředí. Kapela stála na balkóně u stropu místního sálu a preludovala. Tanečníci tančili v naprosto plném sále, v báru stoupal dým, když v tom, poměrně brzy, přenášeli lidé nad hlavou nějaké osoby a lehce je vyhazovaly okny ze sálu. Viděl jsem to pop rvé a byl jsem poučený, že se tak ohleduplní návštěvníci zbavovali pořadatelů. Když byli pořadatelé na čerstvém vzduchu, začali se v sále naprosto všichni rvát. Pavlinka vyběhla za námi na balkon a odtud jsme pozorovali tu strašnou řežbu. Bylo mi jasné, že vtažení manželky do mého světa hudby, korunovaného mým ranním tápáním na brněnském nádraží, kdy zmožen zážitky jsem nemohl najít cestu ven, prostě tento úvod se nevydařil.
Krátce na to jsme s Knoflou dostali lano od znovu se rodící, tehdy výborné kapely Acheron. Z Acheronu jsem šel do brněnské kapely Ivana Harnacha a později mi došlo, že jsem byl osudem vyslán pro Rudolfa a Stréca. Od IH odešel dnes již zapomenutý vynikající klávesák Rosťa, pátý zakládající člen Babylonu, na kterého jsem při jeho odchodu napsal  text Cesta za slávou.   
Cestu kapely Babylon mnozí velmi dobře znáte, protože jste ji šlapali s námi a díky Vám si mohli Baboši ukusovat sousta z pomyslného koláče slávy. Jáji a co rvačky? Z duše jsem je nenáviděl a nenávidím doposud. Když jsem z jeviště volal na rváče "netlučte se do hlavy, možná ji budete potřebovat", myslel jsem to vážně. Rvačky jsem nesnášel, ale přeplněné sály, ruce nad hlavama jsem miloval. Nevím kolik bylo v sále lidí, ale vždy to bylo do plných. Úsměvné byly letní návštěvy, kdy se sešlo cca 1 200 návštěvníků a my měli bedny z elipsáků, to znamená, že kamarádky a kamarády v zadních řadách jsme nerušili. Na druhou stranu kdo mohl říct, milovali jsme se na Babylonech?
Byla to krásná doba a ta dnešní je díky vám ještě krásnější, protože takové množství věrných a chtivých se bavit, ve věku, kdy již konečně pomalounku dostáváme rozum, ale zase začínáme postrádat čím nápady realizovat, jsme opravdu nečekali!!!! Děkujeme....
A co kapela Babylon? Zaplať pánbůh, že zůstala stejná jako dřív. Jistě, dokážeme si vyměnit názory, ale vždy to je ku prospěchu věci. Nenajdete hloupou namyšlenost, kdy je každý národním umělcem. Zůstali jsme, alespoň doufám, normálními kluky. Trochu šedivějšími, unavenějšími, ale neskonale vděčnými.....